Proč jdeme proti proudu a ne s ním?

Podle německé nadace Světové obyvatelstvo dosáhne počet obyvatel naší planety v říjnu sedmi miliard. Organizace spojených národů upozorňuje, že během příštích čtyřiceti let vzroste počet obyvatel na 10,6 miliardy a na přelomu 21. a 22. století až na 16 miliard. Americký vědec David Bloom z Harwardu zveřejnil v časopise Science studii, v níž předpokládá dramatický růst počtu lidí v Africe. Švýcarský investor Marc Faber, provokatér, někdy nazývaný doktor zkáza, který předpověděl současnou ekonomickou krizi, říká, že vůbec nejlepší investicí v budoucnu bude vlastnit nějakou půdu, koupit si farmu, traktor a políčko, tam hospodařit a přestát všechno zlé.

Časopis Science připomíná, že plocha planety pro zemědělské využití se v posledních padesáti letech snížila na polovinu a úbytek pokračuje. To je několik titulků, které proběhly v poslední době médii.

Ke stabilitě patří schopnost zajistit diostatek potravin
V tomto článku nejde o to vykreslovat černou budoucnost, spíše má být zamyšlením nad naším přístupem k zemědělství.
Populace na světě roste a naproti tomu se výměra zemědělské půdy se neustále snižuje. Zvyšuje se ale i technologická vyspělost v zemědělství. Máme GM plodiny, jsme schopni dosahovat vyšších výnosů díky minerálním hnojivům a ochranným postřikům, využíváme výkonnější stroje. Některé rozvojové země zažívají období prosperity a zvyšují také svou zemědělskou produkci, například země Latinské Ameriky – Brazílie nebo Argentina. Naopak některé země dokáží stejně úspěšně své zemědělství zlikvidovat. Takovou ukázkou je třeba Zimbabwe. Svět je zkrátka neustále v pohybu, ceny potravin momentálně stále rostou a je předpoklad, že tomu tak bude i přes neustálé výkyvy i v dlouhodobé perspektivě. Je jen s podivem, že se již opět neobjevily nepokoje a protesty proti cenám potravin v rozvojových zemích tak jako v roce 2008. V lednu se objevily v Alžírsku, ale málokdo je vůbec zaznamenal.
Je zřejmé, že spotřeba potravin ve světě poroste (podle odhadu OSN v roce 2050 o 70 %) a ne všichni si jsou schopni a ani v budoucnu nebudou schopni tyto potraviny sami vyrobit. Přitom schopnost zajistit si potraviny pro vlastní obyvatelstvo je a stále bude jeden z nezbytných předpokladů pro ekonomickou stabilitu každé země.


Česko přijímá pozici rozvojové země
Někde uprostřed tohoto dění je malá, z hlediska celosvětové produkce potravin nevýznamná Česká republika. Země, kterou lze v některých ohledech počítat mezi vyspělé země s relativní politickou a ekonomickou stabilitou, země s vysokou technologickou úrovní a vysokou vzdělaností a také s výměrou zemědělské půdy, ze které je možné vyrobit více potravin, než naše obyvatelstvo spotřebuje. Logicky by tedy bylo možné předpokládat, že se budeme snažit naše zemědělství zachovat nebo ještě lépe rozvíjet tak, abychom mohli naše potraviny vyvážet.
Když se tu hovoří o potravinách, jsou jimi myšleny hotové potraviny, tedy výrobky s vysokou přidanou hodnotou, realita je ale úplně jiná. Stále více se naše země stává závislá na dovozech těchto výrobků a naopak se nám daří vyvážet především pouze „levné“ suroviny. Je nepochopitelné, proč nikoho z odpovědných v této zemi tento stav nezajímá. A přitom jsme součástí Evropské unie, která prosazuje myšlenku, že je třeba vyrábět kvalitní a zdravé potraviny. Tento postoj má své velice racionální jádro. Většina starých členských zemí Evropské unie již dávno pochopila, že v produkci základních zemědělských komodit na světě konkurovat nemůže. Zvláště ne za tak přísných podmínek na hospodaření, jaké Evropská unie svým zemědělcům nastavuje. A proto se tyto země soustředí na výrobu a export výrobků s vyšší přidanou hodnotou, protože jedině tak mohou ve světě uspět.
Naproti tomu naše země jde zcela opačnou cestou, a tak se dostáváme do obrovského tlaku. Na jedné straně nás regulativa a dotační systém EU tlačí do stále větší extenzivity zemědělské výroby, což s sebou ve většině případů nese vyšší výrobní náklady, a na druhé straně se na trhu základních surovin snažíme bojovat s konkurencí rozvojových zemí. Tedy zemí, které dokáží tyto suroviny vyrobit z mnoha důvodů levněji (levnější pracovní síla, mnohem méně přísná či neexistující legislativa ochrany životního prostředí a pohody zvířat, lepší přírodní podmínky, možnost pěstovat GM plodiny a podobně). Česká republika se tomuto tlaku slepě podřizuje, což ji ve svém důsledku řadí mezi rozvojové země. Jenže zatímco ony vyváží suroviny, protože nejsou schopny kvalitní výrobky buď sami vyrobit nebo ekonomicky prosadit na trhu, Česká republika tuto pozici přijímá v dobrovolně. Zcela logicky se pak čeští zemědělci dostávají do velké závislosti na dotacích.

Proč věříme, že neviditelná ruka trhu vše vyřeší?
Proč nikomu nevadí, že vyvážíme obilí namísto toho, abychom vyváželi pražskou šunku? Proč omezujeme výzkum namísto toho, abychom ho podporovali a nutili pracovat na věcech využitelných v praxi? Proč nesmyslně dotujeme ekologické zemědělce bez podmínky, aby cokoli vyráběli, a naopak biopotraviny dovážíme? Proč takový ekozemědělec dostane tři koruny dotace na jednu korunu produkce, copak je to smysluplné? Proč snižujeme počet zastupitelských úřadů v zahraničí namísto toho, abychom je udrželi a naopak aktivně nutili vyhledávat možnosti vývozu českého zboží? Proč nikomu nevadí, že stále méně mladých lidí studuje zemědělské obory, takže současné pracovníky nebude mít v budoucnu kdo nahradit? Proč jsme si v rámci Programu rozvoje venkova nasměrovali nejméně peněz z nových členských zemí na podporu konkurenceschopnosti, tedy na pilíř 1 společné zemědělské politiky? Proč nám nevadí, že jsou zemědělci stále více závislí na dotacích? Proč nám nevadí, že naši zemědělci mají třetí nejmenší přidanou hodnotu na hektar zemědělské půdy (za námi je pouze Litva a Lotyšsko)? Zkrátka, proč nikoho netrápí, že náš zemědělsko-potravinářský sektor jde proti proudu směrem k rozvojovým zemím? Copak si opravdu pořád naivně myslíme, že neviditelná ruka trhu vše vyřeší?

Ing. Martin Pýcha
tajemník Zemědělského svazu ČR