Máme nejnižší cenu mléka v EU

Cena mléka v zemích Evropské Unie přestala ke konci roku 2016 klesat a mírně začala růst. Česká republika však tento trend nezachytila. Ačkoliv se cena českého mléka mírně zvýšila, není tento nárůst tak významný jako v okolních zemích: V prosinci 2016 byla cena mléka u nás nejnižší ze všech zemí v Evropské Unie.

Od roku 2015, díky ukončení režimu mléčných kvót a také kvůli ruskému embargu na dovoz mléčných výrobků, cena mléka v evropských zemích klesala. Pro Českou republiku byla situace na mléčném trhu velmi kritická. Přes snahu o stabilizaci trhu pomocí mimořádných opatření Evropské komise ale i našeho ministerstva zemědělství není ovšem ani teď situace růžová.

Ačkoliv ceny mléka v Evropě začaly ke konci roku 2016 stoupat, cena mléka stále nepokrývá výrobní náklady producentů ani u nás, ani v zahraničí. Nicméně cena mléka v zahraničí roste výrazně rychleji než u nás. V ČR sice došlo také ke zvyšování ceny mléka, ale velmi pomalému oproti jiným zemím. To se promítlo i do toho, že v listopadu 2016 byla naše cena mléka v EU na předposledním místě a v prosinci 2016 jsme s cenou mléka cca 7,34 Kč/l propadli na poslední místo mezi zeměmi EU.  Na předposledním místě bylo Maďarsko (po přepočtu cca 7,45 Kč/l). Průměrná cena EU-28 po přepočtu činila cca 8,90 Kč/l. Nejvyšší ceny z EU-28 jsou tradičně ve Finsku (po přepočtu cca 10,34 Kč/l), v Řecku.

I v porovnání s předcházejícími lety je naše cena nízká. V průměru roku 2014 i roku 2015 byla naše cena mléka na cca 89% váženého průměru ceny v zemích EU-28. Za r. 2016 to bylo o něco horší – byli jsme na cca 85% a ke konci roku se toto číslo ještě zhoršuje.

Mlékárny působící na českém trhu drží cenu velmi nízko a zemědělci v prvovýrobě na mléku prodělávají. Přitom mléčné výrobky jsou u nás prodávány za ceny srovnatelné s ostatními zeměmi a tak není důvod tvrdit, že neochota zvyšovat ceny je dána tlakem obchodníků. Mlékárny si tak buď kompenzují pokles svých zisků nebo rovnou naopak navyšují své marže.

K tomu bohužel negativně přispívá i MZe svým tvrzení o celkové podpoře ve výši 2,5 Kč/l mléka. Tento údaj ale rozhodně není objektivní, zvlášť když do výše uvedené ceny započítává i platby na plochu či greening, tj. platby, které s chovem skotu nesouvisí. Mlékárny totiž tyto údaje okamžitě započítávají do kalkulace ceny a to je jeden z důvodů, proč nechtějí přistoupit na zvyšování ceny mléka. Veškeré podpory, které se měly podílet na snížení ztráty chovatelů dojených krav tak postupně skončí u mlékáren. A některé z nich pak za tyto peníze následně kupují zemědělské podniky, své dodavatele.

Jediné systémové řešení této situace je spojení zemědělců do silných odbytových družstev a získání vlastních zpracovatelských kapacit. To alespoň potvrzují zkušenosti z vyspělých zemí. V České republice existuje cca 30 odbytových družstev, fungování např. dvou, tří velkých by jistě přispělo mnohem lépe ke srovnatelné ceně s cenou evropskou. Spojování zemědělců k odbytu produkce na národní i nadnárodní úrovni může zabránit tomu, aby si velkou část vytvořené hodnoty nepřetahovaly jiné články agrobyznysu. Vyrovnat se s tlakem nejsilnějšího článku v potravinové vertikále, kterým jsou multinacionální obchodní řetězce, je těžké pro zemědělce všude, ale v těch zemích, kde silné odbytové organizace zemědělců chybějí, je to ještě těžší. U nás je situace ještě složitější, protože u nás zemědělci sami zpracovávají jen velmi malé množství mléka a zájem mlékáren je tak vydělat i třeba na úkor zemědělců. Nejsmutnější na celé věci je, že mlékárny českých majitelů u nás platí za mléko povětšinou nejméně. To se pak těžko člověk chová jako patriot.

Dalším nezbytným krokem, jak zlepšit situaci chovatelů dojeného skotu v České republice je, je výstavba mlékárny přímo zemědělci a podílet se tak na vyšší přidané hodnotě své produkce. Zatímco v západoevropských zemích zemědělci vlastní prostřednictvím družstev své mlékárny u nás a některých východoevropských zemích je situace jiná. Ale i zde družstva vznikají a své mlékárny začínají provozovat. Poslední mlékárna, kterou si zemědělci postavili vznikla v roce 2014 v Litvě. Postavilo si ji 210 chovatelů sdružených do družstva PIENAS LT a má denní kapacitu cca 630 tis. l mléka s plánovým postupným růstem na cca dvojnásobek. Mlékárna začala postupně pracovat v roce 2015 a dodávají do ní mléko i zemědělci z dalších pobaltských zemí. Družstvo provozující mlékárnu se tak stalo největším družstvem s vertikální integrací v pobaltských zemích a své výrobky prodává i do zahraničí. Není tedy divu, že cena mléka v Pobaltí roste rychleji než u nás a nyní už je vyšší.

A co zemědělci u nás? Ti se snaží snižovat náklady na výrobu mléka. Ale i kdyby vyráběli mléko za korunu, více nevydělají. Mlékárny a řetězce jim vyšší podíl na konečné ceně stejně nenechají. Naopak, některé mlékárny si za vydělané peníze tyto zemědělce, své dodavatele kupují. I proto se největší odbytová družstva sdružená v Zemědělském svazu ČR rozhodla, že už není na co čekat. Pokud dokáží postavit mlékárnu chovatelé v Litvě, proč bychom to neměli dokázat u nás? A že ta mlékárna bude něco stát? To je jasné. Ale kolik takových mlékáren zaplatili naši chovatelé v nízké ceně mléka?  A další stále platí. Nebo budeme stále jen tiše ohýbat hřbet a trpět, že na naší práci vydělávají jiní?

Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu

 

 

 

Vložit komentář ke článku


Partneři Zemědělského svazu ČR: