Bez ekonomicky zdravého zemědělce žádná zelená transformace nebude
4.11.2026Evropská zemědělská politika mluví o udržitelnosti stále častěji, ale stále úžeji. Předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha na konferenci připomněl, že udržitelnost stojí na třech pilířích. Bez ekonomicky životaschopného zemědělce nebude nikdo, kdo by zelenou transformaci v krajině skutečně provedl.
Tři pilíře, z nichž se mluví jen o jednom
Evropská komise popisuje udržitelnost zemědělství jako kompas se třemi směry: životní prostředí a klima, ekonomika a životaschopnost farem a sociální oblast. Debata o společné zemědělské politice (SZP) se však už před minulou reformou zúžila prakticky jen na první z nich. Green Deal, strategie Od zemědělce ke spotřebiteli i klimatické cíle posuzují zemědělství hlavně optikou emisí, biodiverzity a přípravků na ochranu rostlin.
Pýcha tento důraz nezpochybňuje, upozorňuje ale, že pilíře fungují jako spojené nádoby. Opatření, které posílí jeden z nich, může jiný oslabit. „Ekonomická udržitelnost není nepřítelem zelené transformace. Je její nezbytnou podmínkou a výrobní základnou,“ zdůraznil. Zemědělec, který dlouhodobě prodělává, nebude budovat krajinné prvky, zlepšovat půdu ani platit zaměstnance.
Evropa jako environmentální premiant
Evropské zemědělství podle Pýchy patří k environmentálně nejšetrnějším na světě. Emise ze zemědělství v EU dlouhodobě klesají, zatímco v řadě velkých producentských zemí rostou. Litr mléka vyrobený v EU zatíží atmosféru zhruba 1,2 kg CO2, světový průměr je dvojnásobný. Omezování chovů v Evropě by proto mohlo vést spíš k přesunu produkce do zemí s vyšší uhlíkovou stopou než ke skutečnému snížení emisí.
Česko v tomto srovnání obstojí velmi dobře. Patří k zemím s nižší spotřebou minerálních hnojiv i přípravků na ochranu rostlin na hektar. Veterinární spotřebu antibiotik snížilo v letech 2011–2016 z 83 na 61,2 mg na kilogram živé hmotnosti, zatímco průměr EU byl tehdy dvojnásobný. Paradoxně k tomu přispěly právě velké modernizované chovy s vyšší úrovní welfare, které bývají veřejně kritizovány jako „průmyslové“.
Ekonomická past: náklady rostou, ceny ne
Zelené ambice ale narážejí na ekonomickou realitu. Pšenice se dnes prodává za zhruba 4 500 Kč za tunu, tedy podobně jako před deseti až patnácti lety. Kumulovaná inflace v ČR přitom od roku 2021 dosáhla téměř 42 %. „To, za co si zemědělec před šesti lety koupil dva traktory, za to si dnes koupí jeden,“ shrnul Pýcha.
Zemědělci nedokážou vyšší náklady promítnout do cen, protože ceny komodit určuje světový trh. Ten stále více ovlivňují dovozy ze zemí s levnější produkcí a volnějšími pravidly, například ze států Mercosuru. Rozdíl dnes platí zemědělci sami nižšími mzdami a odkládanými investicemi a částečně ho pokrývá SZP. Mzdový odstup zemědělství od zbytku ekonomiky se zvětšuje. Podniky v blízkosti průmyslových center ztrácejí lidi a některé končí s živočišnou výrobou, protože nemají, kdo by dojil.
Data FADN ukazují, že nejde o problém jen malých nebo jen velkých podniků:
|
Ukazatel FADN, rok 2024 |
37 ha |
155 ha |
595 ha |
1 727 ha |
|
Náklady (Kč/ha) |
29 542 |
38 985 |
43 106 |
72 549 |
|
Produkce (Kč/ha) |
21 698 |
34 976 |
35 473 |
63 256 |
|
Rozdíl (Kč/ha) |
−7 844 |
−4 009 |
−7 633 |
−9 293 |
Ve všech čtyřech velikostních skupinách převyšovaly náklady hodnotu produkce ve všech letech 2022–2024. Důchod ze zemědělské činnosti právnických osob spadl z 6 633 Kč/ha v roce 2022 na −374 Kč/ha v roce 2024. Tvrzení, že velký podnik je automaticky „za vodou“, tedy neplatí. Rozdílná je spíš míra závislosti na dotacích: na korunu produkce dostal v roce 2024 nejmenší podnik 0,69 Kč dotací, největší jen 0,16 Kč.
Zelená opatření bez kompenzace a past závislosti
Jak drahá může být zelená transformace, ukazuje ekologické zemědělství. Podle FADN dosahují výnosy v ekologickém režimu 50–80 % konvenčních a hodnota produkce na hektar jen 36–42 %. Cenová prémie za nejvýznamnější bioobiloviny přitom klesla z 30 % v roce 2015 na necelých 15 % v roce 2024. Rozdíl musí pokrýt veřejné peníze: provozní podpory jsou v ekologickém zemědělství o 48 % vyšší. Evropský cíl 25 % ploch v ekologickém režimu tak otevírá otázku, kdo rozdíl zaplatí a zda podpora vydrží stabilní deset až patnáct let. Zemědělci tomu podle Pýchy nevěří.
Řada požadavků navíc žádnou kompenzaci nemá. Patří sem nařízení o odlesňování (EUDR), reporting udržitelnosti (CSRD), sociální podmíněnost nebo transparentnost odměňování pro podniky nad 100 zaměstnanců. Podobně působí zákazy přípravků. Francie zakázala neonikotinoidy v roce 2018 a v roce 2020 klesly výnosy cukrovky kvůli virové žloutence o 30–70 %, takže zákaz dočasně zvrátila. I v Česku zemědělci přestávají pěstovat plodiny, které nemají čím ošetřit.
Druhou stranou mince je závislost. Pokud budou ekosystémové služby placené jen z dotací, zemědělec bude prosperovat, jen dokud peníze přicházejí. Pýcha uvedl příklad podniku, jehož příjmy tvoří z 85 % dotace, zatímco jiné podniky jsou na nich závislé z 5–7 %.
Co to znamená pro Česko a SZP po roce 2027
Česko už dnes patří k nejzelenějším. Na ekoschémata dává 30 % prvního pilíře, nejvíce v EU, a zhruba 62 % druhého pilíře směřuje na agroenvironmentální opatření, ekologické zemědělství a znevýhodněné oblasti. Cenou je nejnižší přímá platba v EU. Prostor pro další přesun peněz bez nových zdrojů je minimální.
Zemědělství přestává být prioritou. Výdaje na SZP klesly z asi 0,54 % HDP EU v 90. letech pod 0,3 % HDP a Komise navrhla jejich další reálné snížení. Organizace sdružené v Copa-Cogeca proto ve Stockholmské deklaraci připomněly, že potravinová bezpečnost je součástí bezpečnosti stejně jako obrana.
Velcí nesou živočišnou výrobu. V podnicích, na které by dopadlo navrhované zastropování, je 92 % dojnic. Omezení plateb bez ohledu na zaměstnanost by zasáhlo právě producenty.
Podpora má mířit na efektivitu. ZS ČR prosazuje přenastavit podpory na vyšší efektivitu a přidanou hodnotu, a tím i na vyšší mzdy. Ekosystémové služby je třeba kompenzovat stabilně a v rozsahu skutečných nákladů. Precizní zemědělství má přednost před plošnými technokratickými povinnostmi.
Pýcha zakončil otázkami, na které musí odpovědět politika: co dokáže zaplatit vyšší produktivita, co ocení trh, co může podnik financovat jako dlouhodobou investici a co je veřejný statek, který musí zaplatit společnost. „Pokud chceme zelenější zemědělskou politiku a lepší krajinu, musíme najít odpověď na otázku, kdo to zaplatí.“
***
Text je shrnutím vystoupení Ing. Martina Pýchy, předsedy Zemědělského svazu ČR, na konferenci Udržitelné zemědělství: Kdo zaplatí zelenou transformaci? (Praha, 21. 10. 2026). Čerpáno z prezentace viz zde.
Připravila: Pavlína Havlová, na základě přepisu AI
Časté otázky
Jaké jsou tři pilíře udržitelnosti v zemědělství podle Evropské komise?
Evropská komise popisuje udržitelnost zemědělství jako kompas se třemi směry: životní prostředí a klima, ekonomika a životaschopnost farem a sociální oblast.
Proč je ekonomická udržitelnost nezbytná pro zelenou transformaci?
Zemědělec, který dlouhodobě prodělává, nebude mít prostředky na budování krajinných prvků, zlepšování půdy ani na platby zaměstnancům, což jsou klíčové aspekty zelené transformace.
Jak se liší ceny zemědělských komodit v čase?
Pšenice se dnes prodává za zhruba 4 500 Kč za tunu, což je podobná cena jako před deseti až patnácti lety, zatímco kumulovaná inflace v ČR od roku 2021 dosáhla téměř 42 %.