Stanovisko ZS ČR k nesouhlasu vlády s návrhem zákona o některých otázkách spojených s převodem vlastnického práva k zemědělským pozemkům

Po prostudování nesouhlasného stanoviska vlády k návrhu poslanců Pavla Kováčika, Marie Pěnčíkové a Josefa Šenfelda na vydání zákona o některých otázkách spojených s převodem vlastnického práva k zemědělským pozemkům /sněmovní tisk č. 1046/ sděluje Zemědělský svaz ČR k jednotlivým argumentům vlády toto stanovisko:

Ad 1/ S názorem, že cíle sledované předkladateli lze dosáhnout především vhodně nastavenou veřejnoprávní regulací nakládání se zemědělskou půdou lze souhlasit. Dle našeho názoru je však předkládaný návrh zákona právě takovým právním nástrojem nastavení veřejnoprávní regulace nakládání se zemědělskou půdou - v tom si stanovisko vlády značně protiřečí. K větě „právní úprava usilující o ochranu zemědělské půdy by se podle názoru vlády neměla zaměřovat na to, kdo je vlastníkem této půdy, nýbrž jakým způsobem je s ní nakládáno“, je třeba uvést, že se zde vychází z principu, že z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu nejsou rozhodující ani vztahy vlastnické ani vztahy užívací, od kterých se při ochraně ZPF zcela abstrahuje. Na tomto principu byl založen již zákon na ochranu zemědělského půdního fondu z roku 1976, který nahradil dnes platný zákon z počátku 90-tých let. Tento princip však zcela zjevně v praxi nefunguje, neboť úbytky zemědělského půdního fondu se stále zvyšují a dosahují naprosto nepřijatelných rozměrů. Ochrana ZPF pouze touto formou je tedy zjevně nedostačující. V kontextu s tím tak navrhovaný zákon představuje výrazný prostředek, který významným způsobem mimo jiné posiluje účinnost nástrojů upravených zákonem o ochraně ZPF.

Ad 2/ Ve věci omezení volného nakládání se zemědělskými pozemky je třeba uvést, že tento názor plně koresponduje názorům ohledně údajného přílišného omezování vlastníků zemědělské půdy v českém právním prostředí, ale realita je naprosto jiná, neboť s mnohem větší mírou rigidnosti právní úpravy se setkáme např. ve Francii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Litvě a v mnoha dalších zemích. – viz příloha.

Jsme přesvědčeni, že krátký exkurs do právní úpravy v jiných civilizovaných zemích není od věci, neboť poukázání na právní úpravu v těchto státech samo o sobě prokazuje nezbytnost navrhované právní úpravy. Přitom podezírat tyto státy z nedemokratického zasahování do práv vlastníků je absurdní. Názor, že předložené řešení nijak nezajišťuje, že pozemky budou jejich vlastníky dále zemědělsky obhospodařovány, poukazuje na neefektivnost stávajících nástrojů ochrany ZPF a nikoliv na neúčelnost navrhované právní úpravy. Pokud jde o argument, že návrh postrádá dostatečné odůvodnění takovéhoto řešení, je ze strany vlády obtížně pochopitelné. Česká republika patří mezi země s největším podílem pronajaté půdy obhospodařované půdy. Její cena vzrostla za poslední 2 roky o více jak 36%.  A kdo zemědělskou půdu ve velkém často velmi nevybíravými metodami nakupuje? Jsou to převážně jakési společnosti s rádoby zemědělským názvem, které však zemědělsky nehospodaří, půdu používají pro ukládání finančních prostředků. Právě proti takovýmto spekulantům („podnikatelům“) návrh zákona směřuje.

Ad 3/ Jsme přesvědčeni, že tento názor plně vyvrací velmi kvalitně zpracovaná důvodová zpráva k návrhu zákona. V extrémním případě je i zde možné tuto podmínku z návrhu v případě nesouhlasu legislativního odboru poslanecké sněmovny vyřadit.

Ad 4/ Zpracovatelé návrhu zákona se snažili zavedením institutu předkupního práva státu pomoci státu získat potřebné zemědělské pozemky, jejichž výkup pro mnohé strategické stavby jako např. dálnice, liniové stavby apod. trvá mnoho let a jejichž výkup státu celkové investice významně prodražuje. Kdyby měl stát možnost uplatnit takovéto předkupní právu např. u dálnic, došlo by k omezení spekulativních nákupů a stát by nejen zrychlil celkovou výstavbu těchto strategických staveb, ale ušetřil by také významné finanční prostředky, které by zcela jistě převážily možné náklady na administraci na straně Státního pozemkového úřadu. Takováto deklarace ze strany vlády spíše zakládá názor, že vládě vyhovuje, že v období mezi schválením stavby a její realizací nastupují spekulanti (v minulosti to v některých případech byli i sami politici či na ně napojené osoby), kteří pozemky skupují a pak následně státu prodávají s několikanásobným ziskem.

Pokud je vláda názoru, že by předkupní právo státu příliš zatížilo Státní pozemkový úřad, pak není nic snazšího, než předkupní právo státu z návrhu zcela vypustit, což přivítá převážná část uživatelů půdy. Vzniká tudíž logicky otázka, zda stát skutečně t. č. žádné zemědělské pozemky nepotřebuje a co stát sleduje tím, že se vláda   distancuje od možnosti nabývání zemědělské půdy s odkazem na značné náklady státního rozpočtu.

Ad 5/ K argumentu ve věci absence řešení vztahu navrhovaného institutu k ostatním formám předkupního práva – jde o nikterak složité legislativní úpravy návrhu, které by bylo možné provést např. v rámci druhého čtení návrhu zákona.

V Praze dne 3.4.2017

Příloha: Příloha: Regulace nakládání se zemědělskou půdou ČR ve srovnání s okolními státy