Ministr Toman: Je třeba obhajovat zájmy českých zemědělců na evropském a světovém trhu
30.8.2018Haló noviny, 29. 8. 2018
Rozhovor s ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem
Převzal jste ministerstvo zemědělství zhruba v polovině roku 2018. Jaké úkoly vás, jako ministra zemědělství, čekají v jeho druhé polovině, zejména v souvislosti s diskusí kolem návrhu státního rozpočtu pro rok 2019?
Prioritou je sucho a zadržování vody v krajině pomocí správného obhospodařování zemědělské půdy, obnovou mokřadů, revitalizací vodních toků a případně i budováním vodních děl. Musíme také razantně zasáhnout proti kůrovcové kalamitě. Rád bych zajistil finanční výpomoc postiženým lesům, jako se to běžně dělá v sousedních zemích při podobných výjimečných událostech.
Dalším tématem je navržené financování Společné zemědělské politiky, které je pro Českou republiku nepřijatelné. Není možné, aby nám byly kráceny finance pro zemědělství a potravinářství až o 20 procent. Budu proto usilovat o zachování současné úrovně podpory z EU, aby se mohly rozvíjet všechny naše podniky – malé, střední i velké. Pro nás pro všechny je důležitá také kvalita potravin. Trvám na tom, aby si čeští spotřebitelé mohli nakupovat jakostní a bezpečné potraviny, aby zmizely rozdíly mezi potravinami dostupnými ve starých a v nových zemích EU. Na náš trh se nesmějí dovážet nekvalitní a někdy i zdravotně závadné potraviny. Budu jednoznačně trvat na ochraně českého trhu a důsledné kontrole dovážených potravin s eventuálním zákazem dovozu od výrobců, kteří se opakovaně proti našim spotřebitelům prohřešili.
Pokud se týká rozpočtu na rok 2019, s ministerstvem financí ještě budeme jednat o navýšení rozpočtu v položkách, kde máme v současné době nedostatečné finanční zdroje. Jde zejména o navýšení na národní dotační programy do zemědělství ve výši dvou miliard korun, na Společnou organizaci trhu národního spolufinancování ve výši 0,4 miliardy a pro lesní hospodářství na národní dotační programy 1,1 miliardy, z toho pro začátek 0,5 miliardy na boj s kůrovcem, ale i na související opatření, jako je vyšší podpora melioračně zpevňujících dřevin, přípravné dřeviny atd. Další požadavky na rozpočet jsou vyvolány v oblasti myslivosti zavedením finančního příspěvku na snižování početních stavů prasat divokých pro snížení potenciálu dalšího šíření afrického moru prasat, příspěvku na snižování početních stavů kormorána velikého v oblastech s negativním dopadem na stabilitu vodních ekosystémů a další podpoře ke zlepšování životního prostředí, zejména drobné zvěře, či opatření ke snižování škod zvěří na lesních porostech. V dotacích do zemědělství se nabízejí k dofinancování zejména rozpočty programů národních podpor dobrých životních podmínek zvířat – pohody v chovech dojnic, prasat a drůbeže; dále pak účasti producentů v režimech kvality a podpora ozdravování v rámci Nákazového fondu, popřípadě také rozpočet podpor dodávek mléka, ovoce a zeleniny do škol.
Které další hlavní otázky v rámci činnosti ministerstva zemědělství budete muset řešit přednostně?
Takových úkolů je hodně. Jako povinnost státu vidím ochranu spotřebitele v nabídce potravin. Na společném trhu EU se vyskytují potraviny, které mají shodnou značku a srovnatelný obal, nicméně se v různých zemích liší složením i kvalitou. Tuto tzv. dvojí kvalitu, která byla také prokázána studiemi v mnohých dalších státech EU, ministerstvo zemědělství v loňském roce prokázalo dvěma studiemi. Z tohoto důvodu vítám návrh směrnice Evropské komise z dubna, ve kterém je dvojí kvalita považována za klamavou, a tedy nekalou praktiku. Návrh směrnice je součástí tzv. Spotřebitelského balíčku, jehož gestorem je resort průmyslu a obchodu. Ministerstvo zemědělství aktivně s gestorem spolupracuje i během dalšího projednávání směrnice v Radě EU. Chci také jednat s Agrární komorou, Zemědělským svazem, Asociací soukromých zemědělců a dalšími resortními nevládními organizacemi o tom, jak a co vyjednávat v rámci Evropské unie a co budeme požadovat v nové Společné zemědělské politice po roce 2020.
Právě kolem formování Společné zemědělské politiky (SZP) po roce 2020 probíhá diskuse, a to jak přímo v centrálních orgánech EU v Bruselu, tak i na úrovni národních vlád členských zemí EU. Co konkrétního hodlá MZe prosazovat v rámci této diskuse u příslušných institucí a orgánů EU v Bruselu?
Dlouhodobou prioritou je, aby zemědělci v celé EU měli rovné podmínky. To znamená, že pravidla nové Společné zemědělské politiky musí zohledňovat rozdíly a specifika zemědělství v jednotlivých členských státech. Podle mého názoru má být na členském státu, aby si sám rozhodl na základě svých specifik a potřeb, které nástroje v rámci spektra opatření, jako je například právě zastropování, degresivita či redistributivní platba, zavede. Proto nesouhlasím s povinným zastropováním přímých plateb v kombinaci s postupnou degresivitou. Podpora by měla být zachována zemědělským podnikům bez ohledu na jejich velikost. Jsem pro dobrovolný charakter těchto nástrojů, tedy umožnit členskému státu rozhodnout na základě svých specifik a potřeb o jejich zavedení ve vazbě i na redistributivní platbu. Česká republika je v tomto ohledu specifická, kdy disponuje nejen největší průměrnou výměrou zemědělského podniku 133 hektarů, ale i jednou z největších průměrných výměr ekologického podniku, a to 120 hektarů. V podmínkách českého zemědělství by se navrhované zastropování plateb dotklo podniků s významným rozsahem živočišné a rostlinné výroby, které současně poskytují veřejné statky a naplňují mimoprodukční funkce zemědělství. Do zastropování byly paradoxně zahrnuty i platby pro klima a životní prostředí a podpory citlivých sektorů. S ohledem na velikostní strukturu českého zemědělství s tímto postupem nesouhlasím. Při zastropování by tak některé zemědělské podniky nedosáhly na cílené platby.
Zemědělství současnosti je stále více o vztahu ke krajině, o zodpovědné péči o přírodní zdroje, o vodu, půdu, ovzduší… Jaké zde vnímáte priority?
Právě v předloženém návrhu zastropování všech plateb vidím zásadní protiklad k záměrům Evropské komise odměnit zemědělce za provádění postupů prospěšných pro životní prostředí a klima a poskytování veřejných statků, či zlepšit konkurenceschopnost či udržitelnost v určitých odvětvích, které jsou důležité ze sociálních, ekonomických nebo ekologických důvodů a procházejí potížemi. Budu usilovat o to, aby dopad na hospodaření všech zemědělských podniků byl co nejmenší a nezpůsobil do budoucna strukturální problémy zemědělskému hospodaření, které kromě produkce zajišťuje i řadu mimoprodukčních funkcí včetně udržování kulturní zemědělské krajiny. Rád bych s Evropskou komisí a členskými státy projednal také zjednodušení Společné zemědělské politiky – myslím tím skutečné zjednodušení, které v pozitivním slova smyslu pocítí jak zemědělci, tak státní správa. Ačkoliv Evropská komise deklaruje, že zjednodušení je její prioritou pro budoucí období, předložené legislativní návrhy tomu neodpovídají. Zásadní otázkou je pro mě rovněž objem prostředků na budoucí SZP. Zásadně nesouhlasím jak se snížením celkové alokace na SZP, tak také se snížením prostředků pro ČR na rozvoj venkova. Při pohledu na SZP jako celek je třeba brát v potaz i přesah do dalších sektorů hospodářství s výrazným vlivem na zaměstnanost a socioekonomickým dopadem ve venkovských oblastech. Rovněž je třeba zohlednit environmentální aspekt SZP a neustále se zvyšující požadavky, standardy a nové výzvy, kterým musí zemědělci čelit – to vše za předpokladu zachování konkurenceschopnosti vůči třetím zemím.
Již řadu let se v ČR vyhlašuje záměr pokusit se o návrat k soběstačnosti v živočišné výrobě. Jak bude Ministerstvo zemědělství ČR ve smyslu této podpory postupovat?
Raději bych mluvil o potravinové nezávislosti než soběstačnosti. Pokud se něco ve světě stane, nemůžeme si dovolit být závislí pouze na dovozech. Určitě proto bude jednou z mých priorit rozvoj zemědělské výroby tak, aby ČR nebyla závislá na dovozech. Jsou tu dva pohledy – bezpečnost a ekonomická výhodnost. Pokud budeme navyšovat dovozy mléčných výrobků jako teď, nebudeme mít skot ani organickou hmotu v půdě. Dostáváme se až k zadržování vody v krajině. Rozhodně jsem tedy příznivcem toho, že to, co si umíme vyrobit, bychom nemuseli dovážet. Nezpochybňuji dovoz specialit, exotického ovoce, francouzských sýrů, vína atd. Proč se ale dováží polovina národní spotřeby másla, a přitom vyvážíme syrové mléko? Nevidím důvod dovážet ani velké množství sýrů, vepřového masa či jablek, které si zde umíme vyrobit. V zahraničí se zemědělci daleko víc podporují skrytými dotacemi. Třeba v Belgii, Rakousku a v Nizozemsku farmy, které zaměstnávají absolventy, získají pět tisíc eur. Tato podpora se vyplácí skrytě, přes místní samosprávy, to znamená, že platba není vidět v balíku národních dotací, přičemž právě do podpory zemědělské výroby míří. U nás dochází k likvidaci naší produkce právě tím, že se stáváme závislými na dovozech, které obsazují trh s potravinami za nižší než běžné ceny. Přitom podpora sektoru přináší zaměstnanost, ekonomický efekt a péči o krajinu.
Situace s dovozem potravin je rok od roku horší, čímž naši producenti ztrácejí odbyt a vlastně i motivaci vyrábět. Jaké je dlouhodobé srovnání a jaká jsou možná řešení?
Zatímco v roce 2003 jsme konzumovali z dovozu 13,5 procenta mléka a mléčných výrobků, v roce 2007 to bylo již 37,3 procenta a v roce 2017 již více než 45 procent mléka a mléčných výrobků pochází z dovozu. V jiných komoditách je situace obdobná. U vepřového masa se zvyšují dovozy, stejně je na tom drůbeží maso. Je potřeba se proti takovým dovozům vymezit. Dovozové výrobky jsou mnohdy prodávány za nižší ceny díky nižší obchodní přirážce, kterou na ně aplikují obchodní řetězce, ale mnohdy jsou tyto levné dovozy také nízké kvality. Vyčítají nám, že brojíme proti dovozům z Polska, ale několik posledních šetření Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) ukázalo, že u jablek z Polska byl opakovaně zjištěn v EU zakázaný pesticid. Při opakovaném poškození českého spotřebitele máme plné právo na to, omezit dovozy od konkrétního výrobce. V souvislosti s bezpečností potravin nemůžeme ovlivnit zacházení ani kontrolu produkce potravin ve třetích zemích, ale jak se v poslední době ukazuje, tak ani v zemích EU. Proto je i z bezpečnostních důvodů vhodné orientovat se na produkty české, které jsou pod kontrolou obou našich dozorových orgánů – SZPI i SVS. Jsem připraven na toto téma hovořit se svým polským resortním kolegou, je zcela zjevné, že polské dozorové orgány prostě nefungují.
