Sociální funkce zemědělství (poznámky z návštěvy sociální biofarmy a terapeutické komunity)

Pracovní tým projektu nazvaného „Spolupráce sociálních partnerů v oblasti dalšího rozvoje sociálního zemědělství“ navštívil koncem května dvě pracoviště, kde se zaměstnancům (lépe řečeno klientům) daří prolínat práci v zemědělství s prací na sobě. Díky variabilním pracovním příležitostem v zemědělství mohou lidé, kteří by v běžném pracovním provozu z různých důvodů (bude o nich řeč) neobstáli, dostat zajímavou práci a s ní i nový náhled na vlastní společenské uplatnění, což je velmi důležité pro jejich budoucí směřování na trhu práce. Řeč bude o sociálním zemědělství.  

První zastávkou naší pracovní skupiny byla sociální biofarma Sady sv. Prokopa s.r.o. v Temelíně. Pěstují se tu jahody, třešně, švestky, jablka a hrušky, na polích cukety, dýně, hrášek, papriky, rajčata, okurky, česnek. Jde o sociální podnik, ve kterém pracují osoby se zdravotním znevýhodněním (tvoří více než 30 % zaměstnanců). Aby byl provoz ziskový, musí se výrobky také prodávat, takže se tu vyrábí více jak 120 druhů výrobků z ovoce a zeleniny (od džemů, přes povidla po nakládanou zeleninu). Zkušenost ukazuje, že zákazníci na lokální produkty velmi dobře slyší. Sady disponují vlastní farmářskou prodejnou i e-shopem.

Kromě toho Sady reagují na poptávku okolních škol, školek a zdravotnických zařízení po loupaných bramborách nakrájených na čtvrtky. Pracovníci Sadů brambory dočišťují a krájí ručně, což zatím žádný stroj neumí nahradit, a proto si odběratelé této služby velmi cenní.

Jaké to je spolupracovat se zdravotně znevýhodněnými osobami? Podle slov vedoucí provozu Sadů paní Jarmily Bartíkové je zásadní, aby přesně znala zdravotní omezení těchto osob, protože pak jim může na pracovišti lépe vycházet vstříc a nastavit jim pracovní harmonogram podle jejich individuálních potřeb. (Jedná se celkem o 35 osob zaměstnaných na různé pracovní úvazky.) Připravena musí být v každé chvíli i na to, že osoba se zdravotním znevýhodněním nedokáže z náhlých důvodů v práci pokračovat. V takové situaci pak musí být schopna jeho práci nahradit někým dalším, nebo ji zastat za něj. A variabilní je samozřejmě i typ jednotlivých prací v průběhu celého roku podle toho, jak ovoce a zelenina dozrávají.

Sady sv. Prokopa úzce spolupracují se zahradou nedalekého stacionáře Domov sv. Anežky (Čihovice u Týnu n. Vlt.), odkud berou např. bylinky do svých produktů a výrobky ze sadů sv. Prokopa se zde také prodávají.

Ve stacionáři sv. Anežky jsou tři typy klientů. Klienti, kteří sem dochází na terapii, nikoli primárně za prací. Druhým typem jsou klienti, kteří pracují v chráněných dílnách – v truhlárně, textilní dílně nebo na zahradě. Objekt (bývalý statek) je vybaven i pokoji pro turisty nebo špejcharem, kde mohou probíhat školení. Opravil jej a provozuje Jiří Netík, zemědělec s tradicí v tomto kraji.

Naproti stacionáři je vystavena nová kaple sv. Anežky, kde se pořádají svatby, a za kaplí je postaveno šest trénovacích bytů, kde si mohou klienti vyzkoušet, co obnáší bydlet sami.

Třetí typ klientů dochází do Čihovic za prací. Mají lehké pracovní znevýhodnění, ale neuplatnili by se např. na pracovišti, které je podmíněno osmihodinovou pracovní dobou. Chráněné zaměstnávání znamená, že až 80 % mzdových nákladů dostane zaměstnavatel zpět od úřadu práce. Je zajímavé sledovat, jakou radost mají například Romové, když vidí užitek a výstup své práce.

Zatímco klienti z první a druhé skupiny zpravidla zůstávají v komunitě na stejné pozici (jen asi 10 % z nich se navrací přes pracovní trh do práce), až polovina klientů ze třetí skupiny se vrací na volný trh práce. Díky komunitě se mohou v rámci jednotlivých skupin posouvat – podle svých schopností. I zde se zemědělství propojuje se sociální funkcí – dává radost z práce lidem, kteří by byli jinde těžko neuplatnitelní, a vrací jim motivaci k tomu, vyzkoušet práci i jinde.

Druhou zastávkou naší pracovní skupiny bylo terapeutické zařízení SANANIM, které sídlí na zámku Karlov u Čimelic v jižních Čechách. Jde o terapeutickou komunitu, která se snaží své klienty – osoby závislé na návykových látkách – navracet zpátky do života skrze práci v přirozeném prostředí, se zvířaty a s přírodou. Klienti zde mají čas poznat sami sebe, srovnat si své vztahy a životní hodnoty a naučit se žít bez drog.

Podle slov vedoucího komunity Karla Chodila klienti pobývají v pracovní terapii v průměru po dobu 6 až 12 měsíců. Momentálně je zde komunita dvanácti různě traumatizovaných osob, dále zde pobývají i závislé matky s dětmi. „Vycházíme z principu, že každý klient se musí naučit být odpovědný za sebe a za svůj život. Vytváříme pro ně prostředí, které je předvídatelné a bezpečné. Součástí pobytu u nás je i fyzická práce, například starost o zvířata a zahradu, aby se klienti stali zodpovědnými za své činy a vůbec porozuměli konceptu odpovědnosti,“ řekl nám Karel Chodil.

Karel Chodil dále uvedl, že mají tři skupiny klientů. První má natolik složité problémy, že pro ně klasické terapeutické nástroje nestačí a zařízení brzy opouštějí. Druhá skupina je stabilnější – projdou programem, najdou si práci a přejdou do následné péče. Třetí skupina zvládne projít komunitou, ale potřebuje více následné podpory.

Komunita funguje jako chráněné prostředí. Má jasně daná pravidla – například kouření je omezeno časově i místně, elektronické cigarety jsou zakázány. „Učíme klienty vnímat pravidla jako nástroj bezpečí. Klienti mají během pobytu výjezdy mimo komunitu, později i povinnost hledat práci. Po odchodu od nás čelí realitě – odmítnutí při hledání práce,“ vysvětloval Karel Chodil.

V zařízení SANANIM si klienti zkoušejí různé pracovní činnosti, aby zjistili, co jim sedí. Mnozí přichází s nějakou představou o své budoucnosti, ale odcházejí s jinou. Podle slov Karla Chodila je zásadní problém i v tom, že v Karlově se klienti naučí tradiční farmaření – ovšem v dnešní globalizované a technikou prostoupené společnosti už není hodnotou, že vědí, jak například odchovat králíka... Mladší klienti často nemají po odchodu kam jít, a tak někdy zůstávají v zařízení SANANIM, už jako zaměstnanci.

***

Připravila: Pavlína Havlová